Vzpomínky ing.Otty Kličky
VZPOMÍNKY NA ČÁSLAVSKOU ATLETIKU
S tím, jak přibývají člověku roky, roste i nutkání vzpomínat na roky mládí, bezstarostného času, kdy člověka nezajímala politika a všední starosti o práci a obživu. A s rostoucím věkem jsou vzpomínky stále živější – daň za přátelství s panem Alzheimerem, který nám umožňuje si jasně vzpomínat na to, co bylo před padesáti lety a nevzpomenout si, co bylo dnes na oběd.
A s konstatováním tohoto faktu si vzpomínám na útržky ze života čáslavské atletiky před padesáti lety.
Naše parta začínala asi v letech 1955-56, kdy výborný tělocvikář profesor Mrázek organizoval nábor do atletického oddílu místního Slavoje. A protože se přihlásil můj dobrý kamarád Jindra Vyhnánek, dal jsem se přesvědčit též, i když mojí „doménou“ byly spíše míčové hry a z gymnastického nářadí jsem měl noční můru (v době tzv. prověrek jsem měl tělocvikářem nařízené být doma nemocný, abych nepokazil výsledky) .
Vytvořila se výborná parta, kde největším úspěchem nebyly ani tak sportovní výsledky, ale ten fajn pocit z volnosti na stadiónu mezi dobrými kamarády. Těm o něco mladším možná něco říkají jména už vzpomenuté Jindra Vyhnánek, Pepa Kučera, Dášena Novosadová, Milan Dlouhý a další. A „vzorem“ nám byli místní borci – sprintér a dálkař Karel Drahokoupil, „univerzál“ Karel Šmejkal, oštěpař Miro Kváč (ano, ten později světoznámý trenér, začínal tehdy jako kapitán v místních posádce a byl jeden z našich prvních trenérů spolu s Milanem Vébrem a slavným „bráchou“ Junáčkem) a řada dalších, které mi už vypadli z paměti. A okolo organizace atletického života se točili páni Valcha, Tovara (který na nás mimochodem pouštěl hrůzu ve škole jako češtinář) a další.
Když to porovnávám s pozdějším vývojem, byly to opravdu „pionýrské“ časy: Tréninkové plány nám do notýsků zapisovali trenéři z vlastních empirických zkušeností, vrcholem techniky byly kinogramy z časopisu „Lehká atletika“ (musel jsem prosit dva roky, aby mi rodiče takovou „zbytečnost“ předplatili), kde jsme studovali rozfázované obrázky pohybu es jako All Oerter, Jiří Skobla, Standa Jungwirth. Cesty na závody jsme absolvovali běžně vlakem, jen do vzdálenějších míst (Březnice, Vlašim a pod.) se objednával zájezdový autobus. Černé tepláky s červeným „ČÁSLAV“ (našívaným v brašnářské dílně „bráchu“ Junáčka vedle gymnázia) jsme fasovali jen na závody, ale mohli jsme si je koupit za plnou cenu anebo se slevou po odpracování 20 brigádnických hodin při úpravě stadiónu. Tretry jsme „dědili“ po starších a když Jindra Vyhnánek jednou přišel v červených adidaskách, obdivovali jsme je tak, jako dnes mladí miliónového jaguára. Brigádnické hodiny nám nabíhaly celkem bez problémů, protože bylo samozřejmostí, že jsme si natírali plot okolo dráhy, v sobotu před závody jsme upravovali dráhu a doskočiště, lajnovali a vytrhávali trávu z jedné z tehdy nejkvalitnějších škvárových drah (spolu se slavnou boleslavskou Houštkou, co uznával i tehdejší „mág“ Sibera). Důkazem toho byla i proslulost pravidelné „Čáslavské dvoustovky“, kde nejednou se mezi sebou „rvali“ např. tehdejší sprintérské esa z pražské Dukly Janeček, Brož. I pár tehdy československých rekordů na této dráze (pokud mě paměť neklame – jeden, dva?) padlo.
V souvislosti s tím si vzpomínám i na „šatnu“ pod hudebním pavilonem, která sloužila částečně i jako sklad nářadí. Byla tmavá, vlhká a tak, pokud to počasí dovolilo, raději jsme se převlékali venku.
V určitém období jsme čekali v podvečer na běžce v tehdy jedinečných „šusťácích“ na běžných teplácích. To z nedalekých Chotusic z letiště přiklusal dr. Kantorek, který tam tehdy sloužil jako lékař, dal si na dráze pár rovinek a koleček a potom zase „zmizel za obzorem“. Dnes jsou to pro současníky úsměvné příhody, ale pro nás, žáčky a později dorostence, to byly zážitky.
Do školy jsme v létě už chodili s taškami z výstrojí, abychom hned po odpoledním vyučování Žižkovou bránou vypadli na do Vodrant, shodili „civil“, natáhli tepláky (dole musely být roztřepené od treter – i naschvál, aby jsme byli „in“, a od rodičů jsme za to dostávali svoje, že ničíme nové tepláky) a cítili se krásně volně a svobodně. V zimě jsme naháněli fyzičku v sokolovně, často jsme se večer vraceli zničení, tašky za sebou tahali po sněhu a až doma vlezli do teplé vody, protože v sokolovně netekla teplá voda.
V zimě jsme si v sobotu chodili pravidelně zaběhat do zasněžených Vodrant, zahrát si „báčko“ na zamrznutém „Zemánku“, přitom utržit i nějakou tu modřinu po pádu anebo „přátelském“ nakopnutí, a končit v místních lázních v páře a na limonádě.
Nedá mi ještě jednou nevzpomenout „bráchu“ nebo „bratra“ Kunáška (trval na tomto oslovení i od nás tehdy žáků). V tomto vzpomínaném období byl skutečně duší čáslavské atletiky, vždy plný elánu, humoru i v době kdy měl zdravotní problémy. Byl to obyčejný, ale skutečně „lidský“ člověk. Poslední setkání s ním jsem zažil v roku 1986, kdy už ze Slovenska jsem se zúčastnil oslav 100 let čáslavského gymnázia, pochodovali jsme v průvodu okolo „Ostrého rohu“, stál na chodníku a nás, které poznal, i když jsme se roky neviděli, vyvolával jménem. Bylo to milé.
Škoda, že po skončení střední školy už mi zůstal jen volejbal a basketbal. Byl jsem se sice podívat na stadiónu Rudé hvězdy v Pardubicích, kde jsem začal studovat na vysoké škole, ale tam měli zájem jen o „koně“, kteří mají výkony (a mezi ty jsem nepatřil), a tak jsem s atletikou skončil. Ale myslím si, že bez té naší „čáslavské party“ by to stejně nebylo to pravé ořechové.
V pozdějších letech mě osud zavál až na východní Slovensko, odkud jsem sledoval úspěchy čáslavské atletiky cestou médií – Jarmily Kratochvílové a později následovnic, které vychovala. – A přiznám se, rád jsem se pochválil, že právě Čáslav je mým rodným městem a že (i když ne tak slavně) jsem běhal po stejném oválu, jako tyto slavné osobnosti.
Naposledy jsem byl v Čáslavi na podzim roku 2006 na střetnutí spolužáků 45 let po maturitě a právě s Pepou Kučerou jsme si oživovali vzpomínky na tuto dobu.
Když tyto útržky, tento malý kaleidoskop z bohatých vzpomínek, budou číst dnešní mladí lidé, asi se budou bavit a kroutit hlavou, zda něco takového existovalo, že se dělalo něco, za co nikdo nečekal peníze anebo jinou odměnu, že se to dělalo z čistého entuziasmu a záliby. – Ale taková byla tehdy doba, takoví byli lidé.